Aktuality A-tým

DENÍK přinesl rozhovor s Pavlou Poznarovou

28.1.2013, 10:20

Pavla Poznarová: Šla jsem si za svým snem

Házenkářka DHC Sokol Poruba a české reprezentace patří v mezinárodní Interlize k čestným výjimkám. Má totiž za sebou zahraniční zkušenost, kdy hrála ve Francii a v Řecku

Česká ženská házená je po letech hledání zase na vzestupu a velkou radost z toho má i opora mistrovského celku DHC Sokol Poruba Pavla Poznarová. V šestadvaceti letech toho má už poměrně dost za sebou. Kromě působení v týmech mateřského Zlína a Poruby totiž okusila i špičkové soutěže v zahraničí, kdy oblékala dresy francouzských Mét a řeckého celku Ormi-Loux Patras. „Hlavně angažmá ve Francii bylo pro mě splněním dětského snu. Získaly jsme s Métami mistrovský titul a ještě jsem si zahrála Ligu mistrů," vyznala se Pavla Poznarová. Vysoko řadí i poslední vystoupení národního celku na ME v Srbsku, kde nakonec obsadil dvanáctou pozici.

Jak se s odstupem několika týdnů díváte na vystoupení českého týmu na evropském šampionátu?

Pořád stejně pozitivně. Stojím si za tím, že jsme udělaly obrovský dojem na každého, kdo sledoval celou naši pouť šampionátem. Myslím, že jsme překvapily i samy sebe, že dokážeme hrát s týmy ze světové špičky. Kdyby nám někdo před šampionátem řekl, že uhrajeme takové výsledky a navíc postoupíme ze skupiny, tak bychom to braly všemi deseti. Ty dva týdny jsem si krásně užila a budu na ně vzpomínat celý život.

Odborníci i fanoušci hodnotili účast českého týmu pozitivně už při postupu ze skupiny. Přesto, nedalo se z formy a euforie uvnitř týmu vytěžit více?

Teď už je pozdě o tom spekulovat. V daný moment jsme se snažily udělat všechno, co bylo v našich silách, abychom zápasy dotáhly do vítězného konce. Nevycházely nám ale bohužel koncovky. Věřím však, že nás tahle zkušenost posune zase dále a příště budeme v těch vypjatých a psychicky náročných koncovkách vyrovnaných zápasů ještě silnější.

Prakticky po každé porážce většina hráček z týmu hledala její příčiny především v minimu zkušeností s podobnými zápasy. Svým způsobem to může být ale i klišé. Co vám kromě zkušeností nejvíce chybělo k tomu, abyste některý z týmů absolutní evropské špičky porazily? Zase tak daleko jste od toho nebyly...

Může to znít jako klišé, ale je to fakt. To, že nám chyběly hlavně zkušenosti, budu tvrdit do té doby, než se na dalším šampionátu ukáže opak. Je ale taky docela možné, že příště se na nás soupeřky daleko lépe připraví. Ráda bych, aby to tak nebylo. Hlavně si nyní ale přeji, abychom se probojovaly na MS, kde se v baráži střetneme s Islandem. Právě v tomto souboji se ukáže, zda výsledky na evropském šampionátu byly jen souhrou náhod a štěstí, nebo jen začátek něčeho velkého, co teprve přijde. Věřím, že vyjde ta druhá možnost!

K oporám reprezentace na ME v Srbsku patřila především brankářka Raníková. Kdo další podal nadprůměrný výkon?

Já bych fakt nechtěla hodnotit jednotlivce. Myslím, že mi to ani nepřísluší. Házená je kolektivní sport a každý člen týmu je důležitý! I ten, kdo sedí na střídačce, je v danou chvíli nenahraditelný. Každý má prostě v týmu svou roli a musí ji akceptovat. Pokud tomu tak není, vznikají problémy a těžko můžete na podobných turnajích uspět.

Tak dobře. Co o výkonech českých hráček psal francouzský tisk? Určitě jste noviny četla...

(usmívá se) Novináři ocenili hlavně naše kolektivní pojetí. Je jasné, že jsme odborníky překvapily, nikdo nás neznal a moc se od nás nečekalo. Velmi kladně byl hodnocen i výkony Romči Chrenkové, Jany Knedlíkové a už zmiňované Barči Raníkové.

Většina hráček z národního celku působí v českých klubech, což ukazuje, že Interliga zase není špatná soutěž. Je možné, že v létě dostanou některé hráčky nabídky ze zahraničí. Kdyby se vás některá zeptala na radu, co byste jí řekla?

Kvalitu Interligy bych při vší úctě k ní nepřeceňovala. Jsou tam dobré, ale taky sotva průměrné zápasy. Ale určitě je dobře, že hrajeme soutěž společně se slovenskými kluby. Tohle úrovni určitě prospívá. Nemyslím si, že je důležité, aby české hráčky chodily do zahraničí. Podle mě je důležitější, aby byly v klubech spokojené. To je podle mého názoru klíč k úspěchu.

Ale sama jste říkala, že českému týmu na ME nejvíce chyběly zkušenosti. Ty přece získáte hlavně během zahraničního angažmá...

To ano, a osobně přeju každé hráčce, aby si venku zahrála. Ze své zkušenosti vím, že to je obrovská škola života. A je na každém, zda se rozhodne do toho jít.

Vy jste tu odvahu měla...

Každý jsme jiný a chápu, že někdo velmi těžce snáší nové prostředí. Najednou jste stovky kilometrů od domova, rodiny, přítele i známých. Nejdůležitější je se rozhodnout a do zahraničí odejít.

Pak už to je jednodušší?

Já to tak alespoň měla. Když jsem přijela do Francie, tak se mi každý z týmu snažil se vším pomoci. Byla jsem součást celku, který chtěl něco velkého dokázat (na chvíli se odmlčí). Nikdy jsem nepocítila, že bych někomu zabírala místo. Všichni jsme byli součástí jedné party, která šla za svým cílem. Společně!

Z vašich slov je cítit, jak moc vás zahraniční angažmá obohatilo...

Ano! Ty tři roky byly naprosto úžasné, i když velmi těžké. Mladá holka ze Zlína vyrazila hned po maturitě do světa (směje se). Nevěděla jsem, co mě čeká, neznala jsem jazyk, prostě nic. Ale chtěla jsem to zkusit, prostě se porvat o svou šanci, abych si to pak jednou nevyčítala. Souhra náhod možná to byl osud mě zavála do Francie. Kromě sportovních úspěchů jsem si našla spoustu přátel, se kterými jsem pořád v kontaktu. Angažmá v Métách řadím ve své kariéře úplně nejvýše.

V reprezentaci jste měly dobrou partu, kterou zpestřily i vaše vtipné videospoty s Michaelou Hrbkovou. Na internetu a sociálních sítích bavily fanoušky házené. Čí to byl vlastně nápad?

(směje se) Byla to naprosto spontánní akce. Slavily jsme ve Slovinsku postup na evropský šampionát a náš úžasný videotechnik Petr Krob začal vše natáčet. Nás nenapadlo nic jiného, než říct pár vtipných vět přímo do jeho kamery. A od té doby se to s námi táhne.

Jarina z Valašska (Pavla Poznarová) a Pepina z Hané (Michaela Hrbková) si rychle získaly své věrné fanoušky...

Právě proto jsme se musely ohlásit i ze Srbska. Přece bychom nemohly naše fanoušky zklamat (směje se). Ohlasy byly moc příjemné. I když je taky pravda, že po tak smolně prohraných zápasech jsme i my už těžko hledaly slova. Ale měly jsme tam doopravdy dobrou partu, což není fráze. Byl to základ našeho úspěchu. Ono se tvrdí, že v ženském sportu je vždycky nejprve třeba vytvořit dobrý kolektiv a pak přijde i úspěch. Současní trenéři si na týmovém duchu velmi zakládají. Není to vždy jen otázka, kolik se toho natrénuje, ale taky věc psychiky a pohody. Tenhle přístup já vždycky jen kvituju a mohu potvrdit, že mi vyhovuje a vede k úspěchu (usmívá se).

Fotbalisté si na šampionátech mění dresy. Jak to chodí u házenkářek?

Tak fotbalisti, to je trošku jiná liga (směje se). My měly dvě sady dresů na celé mistrovství. Musely jsme šetřit a dobře rozmýšlet, komu a hlavně kdy si dresy vyměníme (směje se). Ne, dělám si srandu... Já jsem dostala dres od své nejlepší kamarádky Camille Ayglon, se kterou jsem hrála v Métách. Dala mi i tréninkový dres z olympiády v Londýně, fakt nádhera. Hodně holek si měnilo dresy s Norkami, takže i my jsme nějaká vzácná trika domů přivezly (směje se). Ale hlavně máme zážitky na celý život a ty nám už nikdo nevezme. Nálada v týmu byla skvělá, užili jsme si to všichni se vším všudy. Pro tyhle momenty házenou hrajeme, bylo to něco nezapomenutelného.

Potkala jste se s nějakou další kamarádkou a bývalou spoluhráčkou?

I proto jsem si moc přála, aby se nám podařilo postoupit ze skupiny. Bylo jasné, že se utkáme právě s „mojí" vysněnou Francií. Samozřejmě, že jsem pokecala i s dalšími spoluhráčkami i se srbským koučem, který nás tehdy v Métách trénoval. Bylo to hodně dojemné, když jsem se po takové době se všemi zase viděla. I proto na šampionát budu vždycky moc ráda vzpomínat.

Pojďme ale od vzpomínek k současnosti. Už dnes vás čeká doma klíčový interligový zápas s pražskou Slavií, který musíte zvládnout.

Pro nás je už každý zápas důležitý, protože se všechny body, které získáme s českými kluby, počítají i v nadstavbě. A v ní se bude rozhodovat o novém českém mistrovi. Proto nás mrzí, že jsme už s Mostem a právě se Slavií čtyři body ztratily. Domácí utkání je opravdu klíčové. Ale my si nesmíme žádnou důležitost připouštět. Když budeme hrát svou hru a budeme plnit pokyny trenérů, tak vyhrajeme. Z Ostravy se body nevezou jen tak. Nikomu nic nedarujeme. Myslím, že se začínáme probouzet ze zimního spánku a začínáme navazovat na dobré výsledky z první části. Proti Slavii to potvrdíme (důrazně).

V Interlize máte kromě deseti výher i tři porážky. Které zápasy v dalším průběhu soutěže mohou rozhodnout o medailovém pořadí?

Já takhle nepřemýšlím. Tento týden hrajeme se Slavií a nic jiného mě nezajímá, nemám absolutně ponětí, s kým hrajeme příští týden. Tak to mám nastavené. Po základní části si můžeme říct, ano, tyhle body nám chybí, tady to mohlo být lepší. A je potřeba se z toho poučit. Teď je ale zbytečné rozebírat, kde to budeme mít těžké nebo lehké.

Díky své zkušenosti však můžete odhadnout, jak náročné týdny Porubu čekají.

Budeme to mít velmi těžké hlavně z toho důvodu, že se silnými celky (Michalovce, Most, Veselí) hrajeme venku. Snadné ale nebudou žádné zápasy, protože na Porubu, jako úřadujícího českého mistra, se chce každý vytáhnout. Je to velmi těžká pozice. Svazující a vyčerpávající.

Jak hodnotíte své dosavadní působení v Porubě?

Jsme přesně v půlce celé sezony. Jaká bude? To teprve ukáže čas. Je zbytečné nyní spekulovat. Zatím jsem spokojená s vývojem, i když všechno není, jak by si člověk představoval. Mohlo by to být lepší, ale klidně i horší. Důležité je, abychom byly všechny holky z týmu zdravé. Házená je jenom sport. Pro nás ale také práce, která nás baví a děláme ji rády. Nezastírám ovšem, že se nám někdy do té „práce" vůbec, ale vůbec nechce (směje se).

Žila jste ve Francii, v Řecku. Co říkáte na Ostravu?

Jsem moc překvapená, jak pěkné město to je. Hodně lidí má Ostravu zafixovanou jako město, kde jsou jen fabriky a doly. Ale to už není pravda. Je tady spousta nádherných míst, kam se dá zajít. Narodila jsem se ve Zlíně, mám ráda přírodu a hory. A v Beskydech jsem autem z Ostravy za dvacet minut, což je naprostá pohoda.

Aby člověk mohl v pohodě zvládat svou práci, musí mít i dobré zázemí. U vrcholových sportovců to platí dvojnásob. Jak jste na tom vy? Už jste se v Ostravě zabydlela?

Jo, už se tady cítím skoro jako doma. Výhoda je, že náš klub spolupracuje se společností RPG Byty, od které máme pronajaté bydlení, takže nemusím být někde na hotelu či ubytovně. Mám příjemný byt přímo vedle Hlavní třídy v Porubě a jsem moc spokojená. Přede mnou tu bydlela Petra Vítková, která byt krásně zařídila, a já už přišla k hotovému (směje se).

Vyhovuje vám klidná lokalita Poruby?

Mám klasický jednopokojový být s kuchyní v nově opraveném domě, což mi naprosto vyhovuje. V okolí bydlí i mé spoluhráčky, takže se vzájemně navštěvujeme a samozřejmě jezdíme společně i na tréninky.

Máte v okolí nějakou oblíbenou restauraci?

Nejraději si vařím doma sama, protože člověk alespoň přesně ví, co jí (směje se). Ale samozřejmě že občas někam zajedeme buď tady v Porubě nebo i do centra. Já mám ráda sushi, takže jezdím většinou do restaurace na Stodolní ulici. Tam ho mají moc dobré (směje se).

V bytě ale nebydlíte sama...

To je pravda. Je tady se mnou můj miláček, tříletý zlatý retrívr Roy. Bohužel jsem ho ale musela minulý týden odvézt do Zlína na drobný chirurgický zákrok, takže budeme spolu zase až za týden.

Kam chodíte v Porubě na procházky?

Máme už svou oblíbenou trasu k vysokoškolským kolejím. Během procházky si vždycky vyčistím hlavu.

ALEŠ UHER - MORAVSKOSLEZSKÝ DENÍK

FOTO: DENÍK/PAVEL SONNEK

... zpět