Aktuality A-tým

CHCI SE DOSTAT RYCHLE ZPÁTKY DO FORMY A BÝT V PORUBĚ PLATNOU HRÁČKOU

18.7.2021, 0:06

Jak avizoval šéf klubu Jan Zezulčík, do Poruby přichází na post střední spojky nová posila týmu. Tou je odchovankyně Sokola Velké Meziříčí a dlouholetá hráčka Zory Olomouc Ivana Salašová.

Jak se zrodil přestup, její házenkářské začátky a úspěchy, ale také více o ní samotné si můžete přečíst v našem rozhovoru.

Ivano, kdo tě zná, tak ti neřekne jinak, než Sally. Tak tedy Sally, jak se zrodil přestup do Poruby?

Oslovil mne pan Zezulčík a od počátku byla komunikace s ním velmi příjemná. Řekl mi představu o podmínkách a ponechal mi čas na rozmyšlenou. Moje prvotní myšlenka byla, že to nemůžu zvládnout, a to z hlediska dojíždění. Proto jsem byla spíše nakloněna tomu, že nabídku odmítnu. Ale čím více jsem o tom přemýšlela a čím více informací mi pan Zezulčík poskytoval, začínala jsem mít jasno, že takovou nabídku odmítnout nechci. Navíc mi úplně ve všem vyšel vstříc a na všem jsme se shodli.

Kde a jak jsi strávila minulou sezónu? Kdo házenou sleduje, tak tě na palubovkách moc neviděl.

Minulá sezóna pro mě jakoby nebyla. Sešlo se víc okolností, proč jsem nemohla hrát. Byla jsem před sezónou hráčkou Olomouce a tam mi nabídli, že bych se po zranění kolene mohla jít rozehrát do Hodonína, abych byla více herně zatížená. Chtěla jsem projevit vůli hrát a pořádně se do toho zpět dostat, a tak jsem souhlasila. V Hodoníně jsem po určité době skončila. Nebylo již pro mě reálné do Hodonína dojíždět, protože jsem tehdy získala novou práci. Olomouc se k tomu nejprve stavěla tak, že se mohu v pohodě v lednu vrátit. V lednu mi ovšem oznámili, že už se mnou nepočítají. Po zbytek sezóny jsem se snažila nějak udržet ve fyzické kondici. Taky jsem hodně zvažovala, že už s házenou skončím úplně a budu se věnovat práci a dalším koníčkům. Člověk si snadno zvykne na to, že přijde odpoledne domů a může si dělat, co chce. Ale fyzicky ani psychicky jsem se necítila dobře, pohyb i samotná házená mi hrozně chyběli a na ukončení kariéry jsem se necítila. Nabídka z Poruby je skvělá výzva a já udělám vše proto, abych se rychle dostala zpět do formy a byla platnou hráčkou.

Jaká je tvá dosavadní kariéra? Kde a jak si s házenou začínala?

S házenou jsem začala v klubu TJ Sokol Velké Meziříčí, což je moje rodné město. Když mi bylo 9 let, na Základní škole dělal tehdy pan Záviška, učitel tělocviku a trenér házené, nějaké výběry a kdo uměl alespoň běhat, dostal pozvánku na trénink házené (úsměv). Hned ten den jsem tam šla a od té doby jsem věděla, že házená už z mého života nezmizí. Nevím, proč to tak bylo, ale věděla jsem, že to patří ke mně. Jakmile jsem přešla do kategorie starších dorostenek (ta v Meziříčí nebyla), hostovala jsem v 1. lize starších dorostenek v Třebíči a v Meziříčí hrála i za ženy. V tu dobu o mě projevila zájem Olomouc. Vůbec jsem tehdy neváhala. Odešla jsem tam zároveň i na sportovní gymnázium. Hrála jsem ještě půl roku za dorostenky, ale už si mě tehdy vzali do A týmu žen. Byla jsem nadšená, hrála jsem například s Luckou Fabíkovou a dalšími skvělými hráčkami. Hlavně právě od Lucky jsem se toho hodně naučila. Také jsem hrála za B tým žen ještě 1. ligu. Takže se stalo, že jsem hrála i tři zápasy za víkend. Pochopitelně v Áčku jsem se ze začátku jen rozkoukávala.

Co házenkářské úspěchy? Případně kam ses s házenou nejdál dostala.

V roce 2012 jsem se zúčastnila Mistrovství světa juniorek, které se tehdy konalo v České republice. Byla jsem do týmu zařazena na poslední chvíli a moc jsem nehrála. I tak to pro mě byla čest reprezentovat, navíc doma.

Ještě také v roce 2012 se mi naskytla příležitost asi na dva týdny hrát za jeden ženský klub v Kataru. Ženská házená tam tehdy teprve začínala a potřebovali nějaké hráčky, které by to holkám „ukázaly". Ještě se dvěma spoluhráčkami jsme se zúčastňovali tréninků a na závěr turnaje mezi čtyřmi kluby. Byl to výjimečný zážitek, v nám tak velmi vzdálené kultuře.

V roce 2015 jsem se zúčastnila Letní univerziády v Gwangju v Jižní Korei. Tu akci provázely zvláštní okolnosti, protože tehdy tam byla epidemie určitého typu viru Sars. Hodně hráček účast odmítlo, ale já jsem o tom vůbec neuvažovala. Nakonec nás odjelo jen 11 hráček. Právě tento turnaj je pro mě asi nejvýznamnějším úspěchem. Dosáhly jsme tam i poměrně dobrého výsledku. Myslím, že tam bylo 12 týmů a my jsme skončily na 4. místě. Do semifinále jsme postoupily díky tomu, že jsme porazily silný tým Brazilek. Konkrétně tento zápas je v mých očích nejdůležitějším a také nejpovedenějším v mé kariéře. Celkově jsem na turnaji byla hodně herně vytížená, a poměrně se mi dařilo (úsměv). Strávily jsme v Korei dva týdny a byl to opět velmi jedinečný zážitek. Spoustu jsme toho viděly a ještě k tomu jsme uhrály dobrý výsledek. Moc ráda na Gwangju vzpomínám.

V roce 2016 jsem se zúčastnila Akademického mistrovství světa ve Španělské Antequeře. Byla to opět velmi příjemná házenkářská akce a skončily jsme tam tehdy na 6. místě. Bylo to pro mě důležité i proto, že jsem necelé dva měsíce předtím byla na operaci kolene s meniskem.

Velmi zajímavé destinace, co domácí úspěchy?

Rok 2017 mi přinesl moji jedinou medaili z naší interligy. V utkání o třetí místo jsme porazily právě Porubu a vyhrály jsme bronzovou medaili. Moc si tohoto úspěchu vážím.

Tím úspěchy skončily. V roce 2019 jsem si pár dní po začátku letní přípravy bohužel přetrhla přední křížový vaz a také meniskus. Byl to pro mě hodně smutný moment, ale když si uvědomuji okolnosti a veškerou zátěž, tak se kolenu vůbec nedivím. Šla jsem na operaci a už 5 měsíců po ní jsem byla připravena hrát. Tehdy jsme měly odjet na finále českého poháru a jen tři dny před tím přišla pandemie Covidu a soutěž se zastavila. Dalšího půl roku jsem tedy nehrála a koleno zase nebylo herně zatíženo. V srpnu jsem pak normálně začala letní přípravu v Olomouci, která byla pro mě hodně náročná, ale cítila jsem se na jejím konci dobře. A co se dělo pak dál, už znáte.

Odbočíme od házené, co studium, práce?

Po gymnáziu jsem ani nevěděla, na jakou vysokou školu chci jít. Byla jsem sportovec a všichni sportovci v Olomouci prostě chodili na Fakultu tělesné kultury Univerzity Palackého, tak jsem šla taky (úsměv). Zvolila jsem si obor Tělesná výchova a sport v kombinaci se společenskými vědami na pedagogické fakultě, protože mě filozofie a psychologie vždy zajímaly. Na začátku druhého ročníku jsem si ale uvědomila, že mi to nestačí a že by mě bavila jen samotná psychologie. Připravila jsem se na přijímací zkoušky a na psychologii jsem se (na Filozofické fakultě) ještě ten rok dostala. Ve studiu na FTK jsem pokračovala, nechtěla jsem to zahodit a dva roky jsem tedy současně studovala dvě školy. V roce 2017 jsem dokončila bakaláře na FTK a loni jsem dostudovala magisterské studium psychologie. Další měsíce jsem hledala vhodnou práci a našla jsem ji v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži na toxikorehabilitačním oddělení, kde pracuji s lidmi závislými na nealkoholových drogách.

Kroměříž - Ostrava, docela kus cesty, bude se to dát zvládnout?

Na pracovní život si pořád zvykám, je to úplně něco jiného, než hrát házenou a studovat. Práce a házená mi zaberou celý den, takže na další osobní život moc času nezbývá. Momentálně ještě bydlím v Olomouci, takže ráno jedu do Kroměříže, odpoledne do Ostravy a pak zpět do Olomouce. Od září ale budu bydlet v Kroměříži, takže budu dojíždět jen do Ostravy. Což je asi hodina cesty. Dost dlouho jsem se s tím srovnávala a snažila si v hlavě nastavit, že to nebude tak hrozné. A povedlo se mi to, jsem odhodlaná to zvládnout, protože to za to stojí. Ta vzdálenost je jediná nevýhoda, jinak jsem z nabídky Poruby nadšená a moc se na to těším. Moje hlavní myšlenka byla, že ještě nechci skončit, protože tak stará zase ještě nejsem (smích) a uvědomuji si, že házená už nepočká. Mám před sebou třeba už jen pár sezón, ale věnovat se na plno práci budu pak celý život.

Máš vůbec čas na nějaké koníčky? Stihla jsi letos dovolenou?

Kromě házené je moje největší záliba cestování. To s házenou moc dohromady nejde, ale za ty poslední dva roky jsem toho stihla docela dost. Těším se na to, až skončím s házenou (úsměv). Mám ráda zvířata, ráda čtu a zajímám se hlavně o historii 20. století. Také v tomto duchu jsou často moje výlety po Evropě. I moje práce mě baví a budu se muset ještě dlouho, vlastně celý život, v tomto oboru nadále vzdělávat. A je pravda, že tolik času na to s házenou také nezbývá. Dovolenou jsem stihla, byla jsem na Azorských ostrovech a na kratším výletě v Německu.

Zpátky do Poruby, znala ses dřív s někým z týmu? Jaké jsou tvé první dojmy?

Moje první dojmy jsou čistě pozitivní. Vedení i holky jsou moc milí a hezky mě uvítali. Od začátku se tady cítím dobře a mám z toho radost. Z týmu se znám blíže se Silvou Poláškovou, znám se také s Peťou Tichou, byly jsme spolu na turnajích v Korei i ve Španělsku. A znám se i s Leňou Roháčkovou, spolu jsme byly na MS juniorek.

Máš za sebou několik tréninků, co na ně říkáš?

V červnu jsem se zúčastnila několika tréninků na ovále, kde jsme dělali rekondici. Na to, že jsem tak dlouho nebyla v plné zátěži, jsem se cítila dobře. Stejně tak se cítím teď. Samozřejmě vše bolí, ale kondiční příprava trenéra Honzy Musila se mi moc líbí. Cítím, že zátěže je tak akorát a jsem nadšená, že trénujeme podle nejnovějších trendů a poznatků a každý pohyb je určen přesně pro házenou.

Už jsi měla čas Ostravu blíže poznat?

Znám halu a atletický ovál (smích). Vím, kde je nákupní centrum v Karolině a Ikea a jednou jsem byla v baru Psí kusy. A taky jsem byla ve věznici v Heřmanicích. Kvůli pracovnímu pohovoru. Uvidíme, kolik bude času a příležitostí poznat Ostravu ještě víc.

Děkuji za rozhovor a přeji ti, ať se ti v Ostravě daří.

(Foto: archiv Ivany Salašové)

... zpět