Aktuality A-tým

Z Ostravy přes Japonsko, Cheb a Prahu zpátky v Porubě.

22.10.2020, 23:24

Vzhledem k nucené pauze jsme se rozhodli pokračovat v zajímavých rozhovorech. Tentokrát jsme vyzpovídali trenérku Alenu Humlovou. Jaká byla její hráčská kariéra a jaká je nyní ta trenérská? Co na sebe prozradila ze soukromí?

Alenko, na několik posledních utkání v loňské předčasně ukončené sezóně si naskočila k týmu žen jako asistentka. Jaké byly Tvé první dojmy a postřehy? Přece jen si posledních několik let trávila v žákovských kategoriích.

Když mi zavolal náš předseda oddílu Honza Zezulčík, že trenér Daniš zůstal sám a že se k němu musím přidat, tak jsem okamžitě řekla ne. Měli jsme s trenéry mládeže perfektně nastartovanou práci a já si nedovedla představit, že bych odešla.

Jenže člověk míní, život mění.  Řekl mi: „Když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak to musí udělat!" a bylo to. (smích) Ze dne na den se ze mě stala asistentka trenéra interligového týmu žen. Je teda pravda, že ty nabídky přicházely už dříve, ale já je odmítala. Když jsem se později potkala s panem Adámkem, usmál se a řekl: „Já Ti říkal, že tady jednou skončíš." (smích)

V nové sezóně 2020/2021 kromě asistentky hlavního trenéra Iva Vávry máš na starost v Porubě dorostenky a celkovou koncepci mládeže. Můžeš prosím svou novou roli rozvést? (Alena je trenérkou nově zřízeného RKC)

Trenér Ivo Vávra je hlavní coach týmu žen a já mu pomáhám hlavně proto, že více jak polovina starších dorostenek je již trvale zařazena do kádru áčka. Mám na starosti chod regionálního klubového centra dorostenek, které obnáší i povinnosti typu testování, společných tréninků s repre trenéry u nás v klubu, reprezentačních srazů po celé republice a to jak nominovaných děvčat, tak i našich. V současné době jsem také specialistka u reprezentace dorostenek.

S Ivem jste se dřív znali, jak funguje vaše spolupráce?

Přiznám se, že chvilku jsme s Ivem hledali společnou řeč, protože on ty „svazové věci" a nařízení moc nepreferuje. Naše nejčastější věta při rozhovorech byla: „Já s Tebou nesouhlasím." (smích)

Jsme ale oba komunikativní a chceme najít společnou řeč, takže v současné době to funguje perfektně. Ivo je zodpovědný za áčko, já za dorost, ale všechny kategorie se navzájem stále více propojují jak v tréninkovém procesu, tak v tom zápasovém. Nastavujeme jednotnou koncepci v obranných i útočných systémech, silově kondičním tréninku apod. Z velké části vycházíme i ze svazové koncepce, ale bude samozřejmě chvilku trvat, než si to všechno tzv. sedne.

V Českém svazu házené také působíš v Metodické komisi. Co to obnáší, jaké jsou role a úkoly této komise, ať mají naši fanoušci představu.

Tahle práce mě naplňuje velmi. Máme na starost metodiku házené celého svazu. Naše předsedkyně Ilona Hapková dala dohromady odborníky, jako jsou Martin Tůma, Jan Filip, Dušan Poloz, Michal Červenka apod. Spolupracovat s nimi je pro mě velká pocta a zároveň výzva být platnou členkou komise. Vídáme se velmi často a vzešlo od nás mimo jiné: Obecný koncept metodiky, Házená ve škole, nová testová baterie, Házenkářská sedmička apod.

Nahlédneme nyní malinko do tvého soukromí. Kdo se kolem porubské házené pohybuje, zaregistroval, že si se před rokem stala podruhé maminkou. Jak zvládáš roli mámy dvou dcer, partnerky a trenérky zároveň?

Přesně jak říkáš, kdo se kolem porubské házené pohybuje tak ví, jak jsme k druhému miminku na stará kolena přišli. (smích) Mám ale senzačního muže Radana, který malou Julinku hlídá, když jsem na tréninku. Starší dcera Markétka už je samostatná jednotka, která se věnuje vrcholově atletice, hraje na ukulele, motá se ještě kolem skauta a mimo jiné hraje házenou v Porubě. Radan navíc sám v Porubě trénuje mladší žačky, dále ještě hraje tenis a za starou gardu ostravských „mistrů světa" házenou. (smích) Máme skvěle zvládnutý „time management" a neskutečně nás to baví. Večer spolu stejně neřešíme nic jiného, než děti a házenou. A nesmím zapomenout také na cestování, to je náš společný velký koníček.

Zabrousíme teď malinko do minulosti. Zkus shrnout tvou dosavadní házenkářskou kariéru, ať už hráčskou, tak trenérskou. Nejprve tu hráčskou, kde a jak si začala?

Jako dcera dvou vrcholových sportovců reprezentantů jsem na výběr moc neměla. Naši byli domluvení, že pokud budou holky, hrají házenou po mamince, pokud kluci, hrají fotbal po tatínkovi. Tak jsme začaly hrát tehdy v TJ Hutní Montáže se sestrou obě házenou. V Porubě pod různě měnícími se názvy jsem byla až do svých 24 let, kdy jsme pak už pod hlavičkou HC LR Cosmetic uhrály dva tituly Mistra republiky (1996/1997 a 1997/1998). Kádr byl tenkrát výborný, pod vedením trenéra Nováčka zde byly hráčky jako Libánská, Šrámeková, Hřivnová, Romanová, Majíčková, Bartusková, nebo ukrajinky Poljak a Bělaškurenko. Se spoustou tehdejších spoluhráček se potkávám v roli trenérek po celé republice a jednou ročně máme sraz „LRka", kdy přijíždějí i holky z Ukrajiny s rodinami.

Ano, úžasné období, které sportu a házené v Ostravě přálo. Co vše si zažila kromě mistrovských titulů?

Ano, ano, pod křídly nedávno zesnulého pana Buksy jsme dokonce tenkrát skoro na měsíc letěli místo naší reprezentace do Japonska, kde s házenou na vrcholové úrovni teprve začínali. Bylo 8 let po revoluci, v životě jsme nic takového neviděli. V té době jsem se dostala i do širší reprezentace, ale do hodně široké.(smích) Za zmínku asi stojí účast na Akademickém mistrovství světa v červenci 1998 v Polsku, kde jsme pod vedením trenérů Krejčíře a Táborského získali bronzové medaile. Byla jsem dokonce tenkrát vybrána i do „All star teamu" mistrovství na postu „right wing". Také v plážové házené, která se začala hrát, jsme získali nějaké tituly, ale to jen tak na okraj.

Kam vedla tvá házenkářská cesta dál z Ostravy?

Další mé působení pokračovalo v Chebu, kde jsem byla jako poloprofesionálka a také jsem krom házené pracovala na poloviční úvazek v lékárně, jelikož jsem v Ostravě vystudovala farmaceutickou laborantku na SZŠ. V Chebu to byla krásná doba. Hned první rok mého působení jsme získali pod vedením trenéra Heřmánka stříbrné medaile v extralize a na malém městě to byl velký zázrak. Pamatuji si ty oslavy.(smích) Lidé kolem týmu, hráčky i fanoušci byli skvělí, strašně moc nás to spolu tenkrát bavilo. Neměli jsme v týmu žádnou velkou „playerku", ale jak nyní říká trenér Poloz, z holek musíš udělat kolektiv a pak dokáží všechno... A to se v Chebu povedlo. Když jsme se nemohli dočkat tréninku nebo zápasu, trávili všichni čas se mnou v lékárně.(úsměv)

Jak dlouho si v Chebu hrála, kdy a proč přišel konec s aktivní házenou? Co bylo dál?

Pak už to tak veselé nebylo, přišlo zranění kolene a také komplikovaná zlomenina zápěstí, která se ukázala bohužel jako zásadní. Po 4 letech v Chebu jsem musela okamžitě skončit s aktivním hraním.

Bylo tedy načase podívat se na život i z jiné stránky než jen z té házenkářské. Díky házené mi ale zůstali lidé, kteří mě provázejí celý můj život a zásadně ho ovlivňují. I díky nim jsem se dostala do Prahy, kde jsem vyhrála díky svému vzdělání konkurz do tehdejší farmaceutické firmy Pliva na Customer managera. Sport mě ale bavil dál, a tak po vzoru otce, který šel po ukončení kariéry fotbalisty studovat žurnalistiku na Univerzitu Karlovu v Praze, jsem se i já přihlásila na „Karlovku", i když na jinou fakultu, a to na FTVS na učitelský obor Tělesná výchova a sport. Během studia jsem začala trénovat minižačky na Slávii Praha.

Z Prahy ses nakonec vrátila zpátky do Ostravy. Co bylo důvodem, práce, rodina?

Rodina. Přišla první dcera a logické stěhování za Radanem do Ostravy. Do Prahy jsem ještě dojížděla a při mateřské dálkově dostudovala tu Karlovku. Díky panu Tůmovi a Táborskému jsem ještě k titulu Mgr. přidala trenérskou licenci A.

U práce a studia se zastavíme. Co tě znám, stále něco studuješ. Můžeš prosím shrnout všechna tvá vzdělání a také zaměstnání? (úsměv) Už víme o farmacii a tělovýchově a sportu.

Farmaceutickému průmyslu jsem zůstala věrná, už skoro 11 let pracuji pro firmu Krka. V současné době mateřské dovolené ještě externě učím na VOŠ Prigo farmakologii a toxikologii.

Co se týče studia, tak jsem po UK pokračovala v dalším studiu a to na Univerzitě Palackého v Olomouci, obor Společenské vědy, protože psychologie, filozofie apod. mě strašně baví. A abych toho neměla náhodou málo, nedávno jsem dodělala už pod hlavičkou Poruby nejvyšší evropskou trenérskou licenci Master Coach. A už teď zase přemýšlím, že bych šla něco studovat a rozšířila si obzor, Radan nebude rád. (smích)

Zpátky do Sokola Poruby, jaké byly tedy tvé trenérské začátky v Porubě?

Po první mateřské jsem byla oslovena tehdejším šéfem Sokola Poruby panem Mirkem Bártou, abych pomohla rozjet nový projekt Regionálního házenkářského centra (RHC). Tak jsem se začala znova věnovat trénování mládeže a práci v RHC. S kolegy se nám práce dařila, jak v Porubě, tak i v kraji. Výsledkem bylo například nečekané vítězství mladších žaček Poruby v celorepublikovém finále v Házenkářském desetiboji v Jindřichově Hradci a nemohu nezmínit obrovský úspěch krajského výběru starších žaček na Olympiádě dětí a mládeže v Brně v r.2017, kde získaly pro kraj tenkrát jako první v historii v kategorii dívek zlaté medaile.

Práce s dětmi je prostě úžasná. Poznají, že vás to baví a naplňuje, a vezmou si to za své. A to nejen děti, ale i rodiče. Jezdíme s dětmi na turnaje k moři, chodíme na hory, na turnaji plážové házené jsme šli ve volném čase dokonce i do Národního divadla v Praze. To byl velký zážitek pro nás pro všechny. No a nedávno se nám s mladšími žačkami stalo, že s jedním ročníkem jsme se museli přihlásit dokonce do soutěže chlapců, protože děvčata byla opravdu skvělá a neměla v dívčí soutěži konkurenci. Snažíme se v Porubě s trenéry dětem předat to, co jsme zažili s házenou my sami. Přátelství, režim, pokoru z porážky i radost z úspěchů. Myslím si, že moje hesla „zapálit jiskru" a „kajne panik" už skoro zlidověla. (smích)

Poslední otázka. Jaké největší rozdíly vnímáš mezi trénováním dětí a dospělých?

Už mi nikdo neskáče do náruče.(smích) Když přijdete na trénink dětí, sesypou se na vás a začnou povídat, jak se měly, co nového ve škole a doma, řešíte, kdo komu nedal kousnout do jablka a kdo komu zauzloval tkaničky s nadsázkou řečeno. Dozvíte se věci, které kolikrát ani nechcete vědět.(úsměv) Máte na tréninku 30 dětí naprosto odlišné výkonnosti a proto je příprava na trénink naprosto zásadní. Opravujete každý detail v každé fázi pohybu a tak se běžně stávalo, že všichni 3 trenéři, kteří jsme spolu trénovali, jsme byli po tréninku úplně vyčerpaní. V ženách je to jiné, přijdete na trénink, řeknete, co se bude trénovat a ony se jdou samy rozcvičit. Na kondici máte trenéra, na fyzio specialistu. Musíte být ale daleko více zkušení v taktice, tady jde totiž především o výsledky, což u dětí neřešíte. Ale popravdě, stále se mi trochu stýská.(úsměv)

Již historické video z přestupu Aleny do Chebu:

https://www.youtube.com/watch?v=ciE8YZmaVgA&ab_channel=REGIONZ%C3%81PAD

... zpět